Kvůli těmto praktickým zkušenostem s válkou i jejich teoretickým zdůvodněním přirozeného stavu Hobbes vytváří teorii společenské smlouvy pod vládou absolutního suveréna. Všeobecný chaos může být odvrácen pouze silnou centrální vládou. Kvůli tomu je Hobbes ochoten akceptovat i značnou míru zneužívání této centrální moci, vzpoura proti moci je nepřípustná. Výjimkou je, pokud autorita není schopná zajistit "mír a obranu" (hlavní účel své existence), pak se smlouva stává neplatnou a člověk se vrací do přirozeného stavu, než se vytvoří společenská smlouva nová. Suverén, ať se jedná o monarchii, aristokracii nebo demokracii (Hobbes přitom preferuje monarchii), musí být Leviathan, absolutní autorita. Právo je pro Hobbese vynucováním smluv. Politická teorie se příliš neliší od jeho dvou předchozích děl The Elements of Law a De Cive (O občanech).
Na úrovni jedince je smlouva výhodná, protože stav stálé války není v nejlepším zájmu člověka. Lidé mají v podstatě egoistickou a materialistickou potřebu válku ukončit, neboť se nechtějí stále bát smrti a rádi pohodlně žijí a doufají v uspokojení těchto svých potřeb ve společnosti. Proto vytváří pokojnou společnost vstupem do společenské smlouvy. Všichni jedinci ve společnosti předávají právě akorát svých přirozených práv, aby autorita mohla zajistit vnitřní mír a společnou obranu. Hobbesův stát je silně autoritativní a zároveň minimalistický. Kromě míru, obrany a vynucování smluv by stát neměl do ničeho zasahovat. Jelikož však suverén není nijak omezen, neexistuje ani způsob, jak zaručit, že se suverén skutečně takto sebeomezí a pravidla neporuší.
上線中！
